Nuže jděte, moje ubožátka!
Ach, snad nikdo na vás nečeká!
Vaše pout, ta bude daleká,
A pout slabých bývá zlá a vratká.
Netěšte se na přístavy vnadné,
Blesk se jenom v blesku těšívá;
Chudý přítel vítán nebývá,
Kvítko prosté nevídáno vadne.
Nebojte se, nebožátka milé!
Že jste slabé, že jste skrovňounké,
Přijmou-li vás chyžky nizounké;
O, pak blaze, pak ste došly cíle!
Z pahorečku vzrostou Krkonoše,
Zrnko-li se denně přiloží;
Šíré moře krůpěj rozmnoží,
Každý dlábek ducha přidá soše.
Jděte, jděte, dokud jíti jisto,
Nebojte se, nehrozte se nic,
Třebas nullou byly, což je víc?
Vždyť i nulla vyplňuje místo.
Nebojte se, vždyť vás v kraje jisté,
Vždyť vás k bratrům Čechům posílám;
Dobré srdce jejich dobře znám,
I jich duše, plné lásky čisté.
Jenom oheň mysli ještě mladé
Vše dle oučinku jen měřívá;
Časem ale, sil kde nezbývá,
Také vůle na váhu se klade.
Bratří! síly mé jsou mělké sklady;
Již jen touze mé vstříc vejděte;
Mou-li vůlí za vděk vezmete –
Jáť mám vůle na dvě Iliady.
Až pak jednou vlasti Květy nové
Nad našemi hroby zavlají,
Až se Češi k svému přiznají,
V pravdu vzejdou naši krásní snové:
Pak snad uznáte – ó blahé zdání!
Také mnou že zvuků přibylo,
Když se zjitra hlučně zvonilo
Na Slovanů slavné požehnání.