Na světě netrvá nic věčně.

„Dnes beseda naposledy. Aj, toť musíš na ni tedy – Byť bys měl jít o půl patě!“ Smyslil jsem si, jak říkáme, svatě.

Bych však nepřišel jen všelijak, Poslal jsem si pro krejčího, By mi přines’ z brusu nový frak; A jak spatřím tuto mužskou slávu,

Vyjasní se mi hned nebe, Vjedu honem do rukávů, Potom začnu obdivovat sebe; Jako bych měl sedm nových hlav,

Točím se tu pyšně jako páv, A již vidím tisíc krásných zraků, Jak se otáčejí po mém fraku. Frak byl ouzký, jak teď v modě jsou;

Já však zkouším všecky jeho cnosti – Až mi lokte ve vší zdvořilosti Rukávama vylezou. Já tu spustím: „Tak vy tak?!

To má býti nový frak?“ Mistr krejčí ale odsekne mi řečně: „Prosím, v světě netrvá nic věčně!“ Zaslechnuv ty slova zlaté,

Myslím sobě: „Dobře máte!“ A pak místo lamentace Počnu dělat meditace: „Ať si květe nebo nekvěte,

Nic netrvá věčně na světě, Všudy vidět jenom přetvory; Na vinicích kolem Prahy, Kde prý zrával hrozen drahý,

Květou nyní – brambory. Lesk a slávu krejou trávy, Řím obrácen na ruby; V sídle dóžů, v sídle slávy,

Hnízděj’ se teď holubi. Klesla Troja, město krásné, Jeruzalem s proroky; Zhasnou hvězdy, slunce zhasne,

Všecko dá té ženě s kosou ouroky. Když tak láska srdéčka dvě spojí, Jakoby je zefír v jedno svál, Žeby mnohý přisahal:

Ti dva budou svatě svoji, Tuto lásku ani zlosti práce, Ani hrob, ba ani kopulace Na věky už nerozdvojí:

Přece – moji milí, Přišly časy, že je rozdvojily. Arci chodil sedm roků za ní, Býval u večeře, na snídani,

Nastokrát jí slovo dal: Až jen budu v službě sedět, Hnedky budu hledět, Abych si tě vzal! –

Teď je hotov na čisto, Dostal se již na místo, Sedí, počal také hledět, Ale starou lásku nechal sedět.

Lid se diví přesrdečně, Jakoby se div byl stal – Ale mistr Jehla dobře povídal: V světě netrvá nic věčně.

Až pak přijdou ty železné dráhy, To bude kus lásky teprv drahý, To budem jen jezdit a jen lítat, Budem se jen loučit a jen vítat;

Na milostné lásky bolestnění Nebude už ani pomyšlení. Kdož by potom za milenkou chodil? Kdo ji blaze po pěšinkách vodil?

S Bohem, blahé myšlinky, S Bohem, blahé pěšinky! Není vám to platné nic, Láska ta už jede pryč.

A co svět náš, moji milí? Ten by pukl dlouhou chvílí, Klesl noci v náruče, Kdyby neměl kolem sebe

Železných dráh obruče. Jsou to slasti přebledé! Vždyť pak se nám už i s hudbou Naší lépe nevede.

Co tu bylo milostně a blaze Jindy živo muzikantů v Praze – A co v Čechách, drahé shromáždění! Na to je teď smutné pomyšlení.

Nynčko máme denně Muzikantů méně, Za to ale dávají nám losy Nyní samé virtuosy!

Bude-li to takto pokračovat, Mašiny a fabrikanty musíme mít konečně Na ty české muzikanty, Sic je budem bezpečně

Světu jako starožitnost ukazovat. A což tanec? Ten má jíti také spat? Ne, ne, ten nám nesmí s Bohem dát! Bohu nelze vzdorovat,

Člověk musí chtěj neb nechtěj V potu tváře tancovat. Taneček náš, ten se nedá, Ač osud i na něj pouto hledá;

On zná tvořit pravé divy, Kouzelná jest jeho moc; Z prachu nese v rájské nivy, V den zná měnit pustou noc.

Trhá prý též trochu zdraví, Na čelo prý shání pot; Za to ale, jak se praví, Dělá – peršpektivy z bot.

Mocnost tance – ta se nedá Ani zpívat ani hrát; Mocnost tance – ta se nedá Žádným veršem malovat;

Mocnost tance – ta se dává Zase jenom tancovat. Protož – co bych měl snad vypravovat, Můžeme si potom dotancovat;

Pak si ale pospíšíme, Bychme přišli ještě dál; Neboť, myslím, posud víme, Co pan mistr povídal.

Nic netrvá věčně na světě – I ten nejstrašnější zajde sen, Zajde noc a přijde den, Z trní růže vykvěte. –

Vlasti naší, matce milé, Přišly také trapné chvíle. Oplývajíc stříbrem, zlatem, Tone v bujné hojnosti;

Ale v sadě lásky svatém Rostly jí jen žalosti. Cizincovi divem byla, Hrůzou světa její síla,

Divem její dějiny; Cizinec se před ní snížil, S uctivostí se k ní blížil, Co k tajemné svatyni;

A přec nešťastná to byla máti! Vlastní děti, kteréž vychovala, Že jim květli dnové zlatí – Vlastní děti, kteréž milovala –

Ty ji nechtěly pak znát! Jenom na poklady její hleděly; Za poklad však nejdražší, Za řeč její nejsladší –

To se styděly. Zašly však ty chmury černé, Za hory již dálné plynou, K matce pak, té spasitelce věrné,

Se zas dítky zdárné vinou; Srdce své jí chtějí dáti – Šťastné dítky – šťastná máti! Také v cizině již věrné děti

Drahou matku vděčně světí; A když jimi okouzlená: „Naše jste!“ si zvolá cizina, Tu jim v dáli opuštěná

V mysli plane otčina; „Čechové jsme!“ hrdě praví, A tak ze všech nejkrásnějších Triumfů Čech triumf slaví!

A tu vínek kol mne milokrásný, Čílka liliové, tváře růžounké, Plamen oček přemilostně jasný, A dušinky dobré, hezounké!

Na ten krásný obraz zřít – To je chloubou Čechem být! Škoda že se mám s ním nyní Ach tak záhy rozloučit!

Kéž bych mohl světu veškerému Obraz tento představit, Pak bych mohl hrdě k němu V slova tato promluvit:

„Patř ty růže, patř ty růžinky, Nad hvězdičky očka jasnější – To jsou české dívčinky; Ale jejich dušinky

Ty jsou ještě krásnější....“ Nyní však už nesmím dál! Musím přestat, moji zlatí, Neboť chci sám dokázati,

Že jsem také na to dbal – Co pan mistr povídal.