Láska.

Co je láska a co láska není – Nechci hlásat, slavné shromáždění! K čemu mařit chvílky zlaté? Vždyť ji všickni dobře znáte –

Ono mračno, ježto svítí jasně, Onen bodlák, kterýž květe krásně, Onu láci zaplacenou draze, Onu bolest, kteráž trápí blaze,

V Žebráce tak dobře, jako v Praze! Mílek – toť je starý známý! Je-liž pravda, že ho znáte, Pánové a drahé dámy?

Vždyť ho často vídáváte Krášlit pernikářské krámy; Jest to onen andělíček Krásně malovaných líček,

S zastřenýma očinkama, S motýlčíma křidýlkama; Zlatý luk má na pentličce A šíp ostrý ve ručičce.

Tento malý mysliveček Střílí jenom do srdeček, A kam zaměří, tam také raní. Srdéčko se neubrání;

Nech je jako kamínek, Znikne v něm přec lásky plamínek. Jestli ale ještě nevíte, Mílek neb co láska jest:

Však vy se to jistě dovíte, To mi věřte – na mou čest! Před láskou nás, drazí pání, V světě pranic neuchrání,

Ani moudrost, ani sláva, Ani metla, ani dukáty, Ani pancíř, ani záplaty, I ba ani prázdná hlava!

Mílek, ten nás najde všude, Za kamny i v chýši chudé, Za hradbou i v síni zlaté, Za světem i v poušti svaté;

Ostřejší než lidský vtip Jestiť jeho zrak i šíp. Ať děláte co děláte, Ať se srdce jak chce dusí:

Člověk se přec jedenkráte Notně zamilovat musí. Ten, kdo lásku študuje, Vysoko se nesmí bráti;

Láska sobě libuje V malicherném hamparátí. Nad zrcadlem zvadlý vínek, Deset veršů na Julinku,

V knížce z rozmariny kmínek, Za rámečkem kudrlinku, Lístek krásně napsaný, Samé O! a samé Ach!

K tomu pěkně vázaný Nejnovější almanach, U hodinek šňůrku z vlásků, Taneční dva pořádky – –

Nejeví to všecko lásku Aneb lásky památky? Mohu vám však, moji zlatí, Ještě jiné znameníčka dáti.

Viděli jste dívku krásnou, Jížto hvězdy v očích hasnou? Rty, kol kterých úsměch hrává, Teskné „Achich“ obletává?

Ubožátko u okénka sedá, Chuti mívá do plakání, U hvězdiček tichých hledá Utěchu a slitování;

Ptáte-li se: „Co je jí?“ Ukazy to neomylné Lásky trochu tuze silné, S trochu slabou nadějí!

Vidíte-li šlechetného juna, Jemuž věčností je den, Před nímž prchá ples i sen, Jemuž sluncem bledá luna;

Který si rád postonává, Rád se dívá v zrcádko, S prstýnkem si často hrává, Před kostelem pilně stává,

Nevinné jak jehňátko: Ptáte-li se: „Co mu je?“ Odpověď: „On miluje!“ Když se ovdovělá stařenka

Fintí jako panenka, Usmívá se na mladíky, Říká, že má – dvacetníky, Na děvčátka mladé brouká:

Z toho také láska kouká!... Teď má přijít rozjímání: Jak to jest, když Mílek raní? – Jak se přitom krásotinky mají,

To ať ony povídají; Já to nevím, moji páni! Krátké audience u nich mívám, A pak se jim nerad dívám

Do šití a štrikování. Jak se ale jinoch zachvěje, Když se na něj Mílek usměje: To vám povím jasně dosti –

Vím to z vlastní zkušenosti. Mysleme si, že jsme v krásném sadě; Tuhle sedí v libém lípy chladě Štíhlý jinoch, rek to z vyšší školy,

S knihou, s brejlema a s holí. V tom zaslechne lehký kroček – Ohledne se, a tu zočí Párek chrpomodrých oček.

Celý svět se s ním hned točí, Zanícený chudák stojí, Jak by hledal duši svoji, Stojí tiše, jak by se mu

O budoucím examenu zdálo; Ach, co pak se ubohému Holoubkovi asi stalo? – Vida, kdož by to byl věděl,

Že v těch očkách Mílek seděl, A že z jeho luku střela Hochu do srdéčka vjela? – Truchlé domů putování,

Všude teskno, žádné stání, V ňádrách bouří city zňaté, Srdce hlavě koncept mate. Těžce mu jde každá práce,

Která chodívala lehce; Dobrá duše explikace Na něj ani koukat nechce. Láska umí krásně mučit,

Krásně umí sužovat; V lásce dá se mnoho učit, Málo ale študovat. I jde radost, i jde zdraví,

I jde rozum – vše jde spat, Když tak někdy místo hlavy Srdce začne študovat! Tuto lásku vzali jsme hned z kraje,

A však ještě jiných lásek máme; Hnedle, hnedle uhlídáme, Jaké kousky která hraje! První láska – krásní snové,

Dušinka když dobrá procitne, Žasne, plesá, z mrákot vylítne K nebes báni blankytové; Oko vidí nevídané krásy,

Srdce tone v moři rajské spásy! Žebrákova hůl se zazelená, Truchlá poušť se kvítím ošatí, Rybákova loď se pozlatí,

Bledá smrti tvář se začervená, Nový svět a nové počne žití, Kde slunéčko lásky první svítí! Slovy obraz jeho líčiti se nedá,

Pouhé slovo je proň barva bledá; Má-li se z něj první láska dívat, Musí se buď hrát anebo zpívat. Věrná láska květla prý jen v ráji –

Tak nám učení i neučení Po střechách již vrabci štěbetají – Nyní prý již v modě není! To jest ale, bez pochlebování,

Našim časům na cti utrhání; Sámť jsem krásný párek znal, Který sebe z duše celé Od pondělka do neděle

Věrně miloval! – Ach, co věrná láska spojí, To svět více nerozdvojí! Ani losů kruté zloby,

Ani pletichářek práce, Žádná smrt a žádné hroby, Ba i žádná kopulace! Věrná láska není k překonání,

Její prapor vyšší mocnost chrání, Ta jen v pravdě oblaží! – Škoda jen, že musí míti, Má-li dýl než jiná jíti,

Těžké, zlaté závaží! Panská láska – ráda šálí, Zapřáhne si čtvero koní, A kdo za ní pěšky pálí,

Věřte, ten ji nedohoní! Musím dát též obraz malý, Rytíři jak milovali. Rytíř k vůli lásce blahé

S Bohem dával slečně drahé: „S Bohem, Jitko milená! Dřív si musím slávověnec dobýt, Než nás bude rozmarina zdobit;

S Bohem, Jitko, hvězdo má!“ S hradu vlaje závoj bílý, Plání letí rytíř milý, Tasí meč;

Letí jako sokol dravý Tam, kde smrt své hody slaví, Zuří seč. Z pouhé lásky letí k boji,

Letí tisíc bratrů zhubit, By se mohl Jitce svojí Věrnou láskou někdy chlubit. Láska ovšem pokoj hledá;

Jak se ale mile splaší, Pak se udržet již nedá, Pak i po smrti prý straší. S rytířskými hody

Rytířská též láska vyšla z mody, Časy trhaly kus po kuse; Neudělaly však velké škody, Z toho máme rozum sami;

Neb kdybysme jen ty dámy, Co teď nosí burnusy, Po rytířsku milovati chtěli, I to bysme svatě měli

Místo svadeb – funusy! Idylická láska – ta se Na konvalinkách jen pase, Ta po slávě nebaží,

Snadno srdce oblaží. Pod kopečkem domek nový, Nad ním stříška slaměná, Podle hájek javorový

A potůček křišťálový A zahrádka milená; K tomu párek hrdliček, Hejno bílých koziček,

Malovaná loutnička A k tomu dvě srdýčka, Plná svaté nevinnosti – To je idyllické lásce dosti!

Když se lásce ale brání, By nemohla zplápolati: Tenkráte je, moji zlatí, V romantickém rozkvetání;

Tu chce panna za dne aneb šera Mocí jíti do kláštera, A jun s ořem veselým Těše uplakanou pannu

Volá: „Jestli tebe nedostanu, Raději se zastřelím!“ To jest, moje drahé krásky, Kousek romantické lásky.

Koho píchla lásky růže, Koho ranil Mílek zrádný, Tomu v světě více žádný Doktor nepomůže.

Ať si matka jak chce kouká, Ať si otec jak chce brouká, Tím se pranic nedocílí, Odporem se strany sílí;

Plavec hází kotvice, Blíží-li se vichřice – A čím vítr silnější, Tím je plamen vřelejší.

Zakaž slunci svítit jasně, Zakaž světlu jasnit dny, Zakaž růži kvésti krásně, Zakaž srdci lásky sny:

Může být, že slunce zhasne, A že světlý, jasný den Pochová se v černý sen, I že zvadne poupě krásné;

Srdce ale, moji zlatí, Nebude vás poslouchati! Nevíte-liž, jak se končívají Krásné komedije,

Které s láskou začínají, V nichž jen láska s láskou žije? – Někdy k pláči, někdy k smíchu, Jaký je kde hrdina;

Je-li dobrá hodina, Nechá zdravý rozum v štychu, A je rád, že z lásky ráje V pusté skutečnosti kraje

Vyvázl tak z lacina. Jiný, jak mile mu shasne Hvězda lásky spasné, Počne bouřit, blejskat, hřmít,

Láska jeho uražená, Žalem celá popletená, Neví, kam se honem dít; A v tom zmatku, moji drazí,

Se mu vždycky někam vrazí. Vrazí-li se do hlavy, Tu se bez vší přípravy Počnou silné lamentace;

Několik dní zármutek se světí – Pak se z pouhé dešperace Jiné lásce v náruč letí. Nejhorší však žalost nastane,

Když nám panna uletěla, A ta krásná láska celá V srdci vězet zůstane. Jinoch bolem krutým práhne,

V šílenosti v ňádra sáhne, Srdce vyrve, rozervané Před svůj krámek vyvěsí, Všecky city udřímané

Z libých spánků vyděsí; Začne výt a začne řváti, Bez milosti verše psáti! Jiný, nechá-li ho sedět

Láska, a on cítí, že je zrazen: „Měl jsem já to dříve vědět!“ Volá; „já byl pouhý blázen! Na věrnost jsem lásky věřil,

Ráj svůj jen dle oka měřil.“ Čas však dlouho nemaří, Poroučí se dívce vnadné – Než by sloužil lásce zrádné,

Jde radš sloužit císaři. Jiný, jak ho milka nechá, Nechá všeho, kvapně spěchá K stříbrotoké Vltavě,

A tu k vůli lásce zrádné Letí v náruč smrti chladné, S věrnou láskou po hlavě. To se všecko, drahé krásky,

V světě děje z pouhé lásky! Což je ale věčnost s dlouhou chvílí, Co jsou žízně truchlené, Co je medle kabát bílý

A vejložky červené, Co je veršů tvoření, Co je smrt, co zbláznění? To jsou věci ještě malé;

Mnohý – ten se, slyšte dále, Z pouhé lásky – ožení! To jsou, slavná společnosti, Našich lásek blaženosti!

Láska, známť ji ven a ven, Nejsladší věc v světě není; Je to jenom polobdění, Je to jenom krásný sen,

Z kterého se probudíme, Jak se mile oženíme – A pak začne dlouhý den. Mnohý, ten si lásku chválí,

Nové koště dobré bývá; Jak se ale trochu spálí, Potom věru jinou zpívá. – Nemilujme, moji zlatí,

Ať jsme v stáří nebo v mládí, Láska se nám nevyplatí! – Slyšte, mějme se radš rádi! Krásotinky nechtějí? –

Nech se tedy Mílka držejí! Až prohlídnou jeho sklady, Potom přijdou ještě rády. Mílek – to je pěkné bůže,

Ten to zná! – On vám ukazuje růže, A pak vám jen trny dá. Nevěřte mu, dítky zlaté!

On je lhář; Slíbí-li vám knihy svaté, Dostanete kalendář.