Jakého bych nerada.

Ne jen vždycky: Jakou bych já rád – Ustavičně, co jen panáček si žádá! Poslyšme pak také jedenkrát: Jakého bych ráda!

Jakého bych ráda? Na to sem se potázala s zlou, Neboť všickni z jedné formy jsou – Tu je drahá dobrá rada!

Panáčkové jeden jako druhý – Kde jsou štiky, neulovím pstruhy; A jak v hejně lišek chytit beránka, Těžká bylaby to věru hádanka!

Čím pak déle mysl bádá, Tím hloub klesá v pochybnosti. Jak jen možno líčit mužů cnosti, Kterých je tak hustě

Jako tučných čtvrtků v půstě? Co mi to však napadá? Slyšte, moji zlatí! K ulehčení budu raděj povídati,

Jakého bych nerada. – Který, ač má čtyry oči, Slzy nešťastných přec nevidí, A když k němu chudý kročí,

Osopit se na něj nestydí; Koho blaží citupráznost němá, Toho družkou nechci být; Neb kdo srdce pro bližního nemá,

Nebude ho také pro choť mít. Který, jak mne zhlídne čtoucí, Honem vedle usednoucí Do knihy mi nakukuje,

A pak v duchu slabikuje: Víra, láska, naděje – Nato převtipně se usměje: „Velký nebe klíč,“ ten nemáte?

„Pláč a nářek otců svatých,“ „Sedm korun, celých zlatých,“ Andílku můj, neznáte? – No no, ten by pro mne byl!

Velemoudrý ten pan Thales Ať jde raděj k tomu, co ho vyučil, By mu vrátil sobotáles; Za učenou latinku

Nedostane na celý věk družinku, Který jako modní chevalier (švalié) S uhlazeným bon jour přichází, Francouských mi kvítků nahází,

A odchází s adié; Jemuž, ač si po pařížsku fouká, Z boty předce Hloupětín jen kouká... S takovou kdo přijde zbraní,

Ten, ó moji drazí páni, Věřte, sotva zvítězí! – Chceš-li za choť Češku mít, Musíš českým Čechem být,

Jinak: Adieu mon plaisir! Který, má-li nový fráček – Okrášlit chtě krásnou Prahu, Nejhlučnější volí dráhu,

A jak paní Pýchy žáček Jesuitskou ulicí si vyšlapuje, Po koňském se trhu prohání, Točí se a nafukuje

Jako holub na báni; Pelichá-li ale fráček, Jako zmoklý ohniváček Jalovcovou uličkou se krade,

A než nohy s mostu k Tejnu přivede, Třináct průchodících domů projede: Panáčku můj, šťastnou cestu! Nemysli si na nevěstu;

Věrná věrného chce mít, A kdo hodlá dívce věrným být, Bývá v každé době Dříve věrným sobě.

Který dívce, jíž se obětuje, Před svědkami ruku nelíbá, A kde víc než párek očí pokukuje, Pro šáteček, spadne-li, se neshýbá;

Když nás někdo na procházce zastaví, Jenom napolo jej pozdraví; „Přítel můj!“ rce ke mně, K příteli však: „Slečinka –“

A pak hezky jemně: „Moje z venku tetinka!“ – Tetinka? aj proč nic více, Nový pane strejčínku?

Za tu novou tetinku Ponížená služebnice! Takovému ruku dáti – Třikrát zemřít raději;

Muselať bych častěji Ještě na tetinku hráti! Kdo, an vejde do kavírny, Jakby vešel do konírny,

Počne volat, klepat, hřmít, Už i služka polekána Přiletí a ptá se pána: „Milost! prosím, račte chtít...?“

Načež pánek rozezlený: „Mám tu čekat čtyry hodiny? Fidibus chci zapálený, Všeobecné Noviny,

Journal nejnovější módy, A pak – sklenku čisté vody! –“ O tom panáčkovi dost! Tenby mi byl hořký host!

Prázný sud má zvučný hlas, Nikoliv však je-li plný; Hlavu zdvihá prázdný klas – Mnoho křiku, málo vlny!

Kdo se před očima vzácné paní, Jak by na drátkách byl, klaní, Slova mluví cukrová, Ruce líbá, žerty prohazuje,

Ba i psíčka pohlazuje, Chválí, třeba také pochová; Stojí-li však za zády, Naopak se tváří,

Ousměškem a nápady Neušetře ani vážné stáří; Kterýž na každého něco ví, O každém cos také slyšel,

O tom, na koho si vyšel, To, co neví, nepoví: Seladónek takový Může zůstat doma sedět,

Zdálí poslouchat a hledět – U mne ničeho se nedoví! Který od božího rána Do pouhýnké noci v knihách leží,

Jehož láska v spisech zahrabána Všecko běžet nechá, jak to běží; Ale pro pravdu dost malinkou – Na příklad: že tři a dvě jest pět –

Na boj vyzve celý svět, Neřku-li svou ženu jedinkou; Který v starém žbáně, v staré klice, V starém meči, v botě zetlelé

Vidí celé věky vymřelé, Staré světy, a co ještě více: Takového – tobych ráda! Ať si najde kopu let

Pro svůj starožitný kabinet: Já bych pro něj byla trochu mladá! Kdo tu živ jen v říši rájských snů, Přitom kalným okem k nebi zírá;

Jemuž prozaičnost zemských dnů Jako kleště ňádra svírá; Kdo zde s růží svadlou postonává, Leckde na hrobečku dokonává;

Kdy se naň však slunce usměje, Opět obživne a okřeje, Parným paprskem se rozčepejří, A pak jako skřivan v podletí

Nad hvězdy a měsíc vyletí, Kdež co bůže v novém nebi hejří; Potom navrátiv se z větrnické říše, Kde co viděl, kde co cítil,

Jak mu měsíc v kapsu svítil, Prózou nebo veršem spíše; Jehož Jasnost, jak smrt bledá, Kudy chodí, rýmy hledá:

Tomu se má ruka nedá; Srdce jeho s srdcem mým – No, to by byl krásný rým! Který si rád přes dvanáctou,

Časem zahrá v půldvanáctou, Aneb sousedskou či šestadvadcet: K tomu častěj, a to s vysoka, Byť i snímal zhluboka,

Budou kartičky se vracet; Protož nechám bulku jeho stát; S hráčem není dobře hrát! Kdybych s ním i čtyry touše dostala,

Předce bych snad prohrala; Toť už nám dá rozum náš, Žeby to byl smutný maryáš, Kdo se drží karbanu a her,

Dej radč lásce alifer. Kdo se, jako divadelní hrdina, Jakby Talmu do kapsy chtěl schovat, Přižene a začne deklamovat:

„Hvězdo ty má jediná! Jenžto v mrákotné mé žití Předůvěrně svítí – Ty jsi mojí jedinou

Věčnou vidinou! Zhlédni na otroka svého, Z oka milostného Nech ho život ssáti!

Nedopusť, bych musel k meči, K jedu outočiště bráti – By mě nepožřela divá voda...“ Ticho! ticho, pane! – škoda

Slov a mnoha řečí! – Kdo teprva v padesáti Poklad lásky své chce zaprodati, A tu teprv po trhu se rozkládá:

Nechtěl-li již dříve vykládati, Teď si může sám též kupovati – Já bych staré zboží neráda! Který si rád časem zabouří,

Zašňupe a zakouří, Který si rád z plných nahýbá, Jehož každý sklepník vychvaluje; Kdo jen švadlenky si nadskakuje,

Krejčímu se ale vyhýbá; Jejžto cesta do kavárny Vede dveřmi zastavárny, Který, hrd jsa, na své „já,“

Povídá, že má Hlavu o píď výše nežli já – Jsouť to ovšem jenom všední hříchy, Bylby to však přece ženich lichý! –

Mohlabych těch pánů ještě mnoho Vochličkami třít; Co bych ale měla z toho? Mohlby si třeba někdo pomyslit,

Žebych všecky nerada – To bych ale přece nerada. Krásněj kvete růže milená, O prouteček pevný opřená;

Sluncem ojasní se luna bledá, Každý břečťan jilmu hledá, Někoho přec každé srdce očekává, Po někom si nechtě zavzdychá;

Boženka má svého Oldřicha, Jitka svého Břetislava – Proč bych tedy vyjímala jenom sebe? Chraniž, dobré nebe!

Někoho bych ráda! – Koho? to já vím; Veřejně to ale nepovím.