Černá noc své hroby otevřela, Mrtvé stíny klesly v oudolí, Po umlklém vůkolí Čírá tma se rozletěla.
Půlnoc tichá – volně plyne čas, Kraj tu odpočívá v těžkém snění: Z hradní věže zavzní trouby hlas, V noc jej nese vánků jemných chvění;
Ve mrákotné dáli umírá, Lid se z mrákot probírá, Letí z chyšek, sem tam spěje Volá: „Bože! co se děje?
Proč troubí hradní do noci? Proč volá: Běžte k pomoci?“ „Ha tamo nebe krvavé! Ha tamo sloupy řeřavé!
Ach Bože, tamo hoří! Tam každý rychle pomoc nes! To bude onna blahá ves, Kde zlatý kov se tvoří!“
A již tam spěje všecken lid, By zprostil bratry krutých bíd; Však pospěch jejich zmařen, Přes vodu most je stržen! – –
Jak se mile slunce pousmálo, Po vůkolí se již povídalo, Že asi deset vojínů V pokojnou vtrhlo dědinu,
Doliny že všecky zavalili, A pak tichou vísku zapálili. Pak že k ohni z blízkých hor Kovkopů se přihnal sbor:
Ti že vůdce škůdců, mladíka, S bělounkého strhli koníka; Že ho nyní vedou k Praze, Kde zaplatí čin svůj draze. –
Mnozí hlučně hlásali, Že v tom smělém mladíku Horimíra poznali; Mnozí se i dokládali,
V bělounkém tom koníku Šemíka že uhlídali.
Cookies on Poetry Cove