Co jest malounké, Bývá hezounké, Bývá jemné, hbité, čilé, Šťastné, dobré, Bohu milé;
I nu všecko, co jest malé, Věrné jest a v lásce stálé. Že jest lepší maličký, Než ti hrozní velikáni –
Moje drahé sestřičky, Též i vy, předrazí páni, Jest co hodlám dokázati; Račte mi jen sluchu přáti!
V malých chyžkách pokoj bydlí, V chýžkách malých kvete slast; V hradech velkých zuří strast, V hradech velkých závist sídlí.
Děvče malé bývá věrné, (Zláště má-li oči černé), Dívky malé jsou též stálé – Onyť mají srdce malé.
A v malounkém místečku Nemůž se jich směsnat mnoho, Tomuť učí zkušenost; Pročež v malém srdéčku
Jest též jenom pro jednoho Místa dost. Vojín malý Bývá stálý,
On se strachem netřese, A když v boji V ohni stojí, Koule se spíš přes něj přenese.
Že má velký velké síly, Dejme tomu; že však velikáni Od malých již přemoženi byli, Není také žádné lhání,
Tomu učí na sta povídek; A jak praví knihy naše, Velikána Goliaše Malý skolil Davídek.
Muži křížem prý jest žena; Ač to pravda vymyšlená – Mužští jen tak šveholí – Dejme tomu! – Kdo se již
V skutku oženiti míní, Dobře činí, Malou-li choť vyvolí – Lepšíť křížek nežli kříž.
Každý člověk podroben jest pádu, A že každý má tu smutnou vadu, Jestiť pravda vzatá z hluboka. Veliký-li padne, padne řádně;
Malý sice také padne, Nikdy ale z vysoka. Malý, ten se všude hodí, Malý nikde nevráží;
Velký všude překáží, A vše, čeho moc jest, škodí. Jak milé bývá robátko, To jehňátko, to kůzlátko,
Jak milé a jak hezounké, Jen proto že je malounké! Kozlové a berani Ti již nejsou k vystání.
Vánek libý k violce se shybá, S konvalinkou sobě hraje, Kvítím lučním mile vlaje, Nezabudky jemně líbá;
U velké však stromy Mlátí hromy, Velikány duby Kácí jeho zuby.
Miluje-li manžel choti svou Nazývá ji ženuškou; Miluje-li muže choti, Tu se k němu přilichotí
Říkajíc mu: staroušku, Miloušku neb zlatoušku. – Chce-li kdo něco hezounkého, Udělá si z toho něco malounkého:
Důkaz, že to malounké Musí být přec hezounké. Malý může šťastně žíti, Z mála slasti sobě kuje,
Malý málo potřebuje, Málo jídel, málo pití, Malý pokoj, malý šat, Hrob i malý – když jde spat;
Mrtev dřímá sladce, jemně, Netlačíť jej těžká země, Neb i on ji netlačil, Malýť jsa též lehký byl.
K čemu ale tolik důkazů? Ty jsou ještě pravdě na zkázu; Jeden, jeden důkaz dám, Ten dokáže všecko sám.
Pročež, moji zlatí, Račte pozor dáti. Děvče české Bývá hezké,
Dobré, tiché, svorné, čilé, Utěšené, roztomilé, V přízni věrné, v lásce stálé. To jest pravda z pravdy vzatá;
Však i to jest pravda svatá: Děvče české bývá malé, Následovněž co jest malé, Bývá věrné, bývá stálé,
Dobré, tiché, svorné, čilé, Utěšené, roztomilé. – A co víc! Sám Pán nebes, hvězd a země
Řekl: „Pusťte malých ke mně!“ O velkých neřekl nic. Tu to máte, moji zlatí! Co sem chtěla dokázati.
Ale – řeč má na mou čest – Větší již než malá jest, Chybu sem již udělala, Ještě dobře, že jsem malá –
Chyba malých jest jen chybička; Dobře, že jsem maličká! Teď jest čas, bych přestala! – – Kéž bych touto maličkostí
Si jen vaší laskavosti Částku malou získala! O toť by pak všickni malí Ke cti vaší zaplesali.
O velikou chválu malý nestojí, Malý malounkem se spokojí; Neboť to, co malounké, Jest nám malým milounké.
Cookies on Poetry Cove