Básník.

I já sem se zrodil v Arkadii, Také mně sudičky v době svaté, Příchozímu v světa komedii, Slibovaly hory zlaté.

Od té chvíle, chvíle třikrát zrádné V lůnu přišlé budoucnosti Nalezl sem strastí dosti, Slasti ale – žádné. –

Jako snové Prchli mládí mého dnové; Vyvinuv se metle zlého kantora, Výš sem hledal doufané své ráje;

Bez moudrého mentora Projdu Římanů a Řeků starých háje, Probřednu mudrctva moře černé – Tu mě lapnou teprv chvíle perné.

Něčím sem přec býti chtěl, A tu žil sem v onné chvíli, V níž sem cestu k svému cíli Volit měl.

Právní cestou moje touha Vést mě chtěla k cíli žádanému – Vtom sem zaslech’ k hoři svému, Právní cesta že je dlouhá.

Pak sem lékařem chtěl být, Však i tu mi bylo zřít, Že též lékařů již dosti. Nechtěl sem být právníkem,

Nechtěl sem být medikem – Tak sem se stal, moji páni! Bezpochyby z povolání – Básníkem.

V každém stavu člověk něco zkusí. Provazník se stříci musí, By mu jeho řemeslo Na krk nepřišlo;

Proto vždycky zpátky kráčí. Ješto všickni vůkol plačí, Musí kantor, třebas nechtě tomu, Zpívat, co mu hrdlo stačí.

Hvězdář nesmí v noci domů; Tkadlec pro stav není v stavu Ke slavnému přijít stavu; Hrobník jiným kopá jámu;

Rolník v botách nosí slámu. Že má každý člověk křížek, Pravda jesti stará již; Ale spisovatel knížek –

Věřte, ten má celý kříž! Šťastný ten, kdo za čas žití svého Neutvořil verše jediného. Již ta práce – veršování –

Ukrutné jest namáhání; Neb kdo hodlá veršovat, Musí umět rymovat. K valné řadě obtížností,

Co jich vím, (Jest jich věru do sytosti), Patří také rým. Rým u verše býti musí,

Bez rýmuť jest verš jen kusý. Napiš prolog pěkný, řádný Bez rýmu – a na mou čest! Neuvěří tobě žádný,

Že to také báseň jest. Kdo má málo rýmů ve svém skladu, Musí rymovat vše na hromadu; Ku příkladu:

„Děvče jako květ, Outlých boků, Staré sotva šestnáct let“ Na to: – „osmdesát roků“

Aneb: „šedivé již vlásky“ – Na to: „plamen lásky“; Na „milosti plamen – Amen.“

Co je rým, To jen básníkové vědí; Běda – já to také vím! Člověk skoro půl dne sedí,

Než myšlénku řádnou utvoří; Nemá-li k ní rýmy žádné, Tuť se plody mysli řádné V početí hned umoří.

Jak mile cos básník utvoří, Hned se rychle vyšňoří, Ku knihkupci hned s tím pospíchá, Běží, letí, jedva oddychá;

Blahý sen Krátí jemu dlouhé chvíle. „Udělám si dobrý den!“ Ve nadějné době

Myslí sobě; „Strasti musí na stranu, Jak peníze dostanu.“ Jak mile že přišel k cíli

Zaklepá, i chvílku čeká – Vůkol ticho – již se leká – A když hodnou chvílku stál, Zazní slavně: „Vstupte dál!“

Básník vstoupí jako dívka nesmělá, Na sta slušných poklon nadělá. Pan knihkupec vážně vstane: „Co se líbí, drahý pane?“

Načež básník se vší šetrností: „Já bych prosil – tu – tu – maličkosti, Tu mám román, sluje: Den a rok; Tu je epos: Horimírův skok;

Tu jsou na Julinku čtyry znělky, To jsou celky..... A tu kousek dramatické maličkosti.“ Dobře, dobře, to mě těší,

Že se svého chápají ti mladí Češi, To vám ke cti, že své slasti Pokládáte v blahu vlasti, To vám sluší ke cti, chvále,

Pokračujte jenom dále; Odpusťte však, nemám čas, Musím na kvap někam jíti; Až budete něco míti,

Můžete to přinest zas.“ Vezme spisy a jde pryč. Načež básník: „Pěkně prosím, což pak nic Stranou nějakého honoráru?“ –

„Přítelinku drahý, velkých darů Za svou práci čekat nesmíte, Pomyslit si musíte: Máti vlast jest chudá máti,

Chudá máť jen láskou platí; Budete-li ale chtít – Můžete sem přijít sám – Může být, že místo honoráru

Asi deset exemplárů Vám přec dám.“ Básník se svým honorárem Musí stát za pivovárem. –

To však jsou jen obtížnosti malé; Slyšte, prosím, dále! Sotva knížka uzří světla, Již již na ni čeká metla;

Recensenti, kritikáři Hned se sejdou ve svém kanceláři. Nepsal-li ji zboru jejich oud, Zavede se nad ní přísný soud,

A tu ubohého básníka Perná sklepá kritika. Kdybych hlásal Achillovy hněvy Silou božskou, duchem Homérovým,

Kdybych uměl krásu české děvy Líčit perem Petrarkovým, S Ioungem kdybych o půlnoci lkal, Nad hvězdy i s Klopstockem se bral,

Kdybych něžnost Kollárovu měl, S Čelakovským hlasné písně pěl, Kabnerovým vtipem tepal svět, S Byronem vynášel z hrobu květ,

Kdybych myslil, líčil, zpíval bez chyby, Bychť se líbil každému: – Můj-li spis se kritikářům nelíbí, – Již se nesmí líbit žádnému!

Komu však se zalíbilo v satyře, Toho teprv učí manýře... Mor a hlad a recensenti (Kdo nevěří, nechať zkusí,

A pak semnou vyznat musí) Jsou tři stejní safienti! – – I ten lid teď básním málo přeje; Jeden na ně zuří, druhý se jim směje,

A ti, kteří básně slabikují, Tvorce jejich divně posuzují: Ten jim zpívá, co již každý umí, Tomu zase žádný nerozumí;

Ten jim lítá tuze vysoko, Onen leze příliš hluboko; Ten se tuze na jiné jen dívá, Jiný zas jim o sobě jen zpívá.

Jindy, jak nám staré svědčí hlasy, Byly na básníky lepší časy. Jindy také jiní lidé žili, Básníky své řádně ctili;

Věncem aspoň bobkovým Miláčky své ověnčili: Básník, poctěn darem takovým, Myslil, že má božské hody.

Dobře, že to vyšlo z mody; Věnec z bobku – toť jsou hračky, Které se již na nic nehodí, Leda jenom na omáčky.

Jiný duch teď v světě vévodí! Tenkrát dostal pěvec věnec, ne-li víc; Nyní nedostane jistě – prachem nic. Kvočna sobě jídlo vysedí,

Opice si ořech vyšaškuje, I ta nemotora medvědí Chleba dosti sobě vytancuje; Básník ale....

A tak dále. O kéžby to lidstvo poznat chtělo, Že ti veršotepcové Nejsou pouzí duchové,

Že má básník také tělo! Kdo chce ode země žít, Musí na ní také dlít; Vyleť k nejvyššímu pólu,

Chceš-li žíti, musíš dolů; Z třpytících se hvězdiček Nepučí se chlebíček, Z milostného luny světla

Nesplete se na chlad metla; Žito, proso kvetou v blátě; V propast musí, kdo chce chodit v zlatě! Že má každý člověk křížek,

Pravda jesti stará již; Spisovatel ale knížek – Věřte, ten má celý kříž! Neboť jeho těžkosti

Ani smrt ho nezprostí. Za rakví mu ještě běží Hádky, pletky, rozbroje, Ba i když již v hrobě leží,

Ještě nemá pokoje: Když už dřímá v hrobce chladné, Teprv počnou hádky řádné, Byl-li klassickým neb slaměným,

Milostným neb dřevěným, Psal-li ohněm nebo vodou, Řídil-li se novou modou, Přál-li pánu čili rolníku;

Na to ale hledí zvlášť, Nosíval-li řecký plášť, Neb jen římskou tuniku. Blažen ten, kdo za čas žití svého

Neutvořil verše jediného! –