Nech u nohou svých, Mistře, prodlít duši mou,
ji bratří, sester, světa tíží bol,
jde hrůza kol –
rci, kde jsou hvězdy Tvé,
kde slitovnost je Tvá?
„Jde hrůzou oděna!
Však paprsků mých neuhasla hvězd,
ty svítí v šíř a v dál a v hlubiny –
v hlubiny nitra říše vnikají
a světlo, sílu, obrod křesají.“
Ó, vím to, vím! Však marně bráním slzám svým,
je, Pane, přetěžký ten velký kříž,
znáš jeho tíž, –
hle, drtí chabé, mdlé,
však přece děti Tvé.
„Nuž, ano, děti mé, –
je hrůzou vedu v oblast očisty,
je pozvedám nad hvězdné obzory,
v obzory věčna, v kříže znamení,
by slavily své druhé zrození.“
Nuž, u nohou Tvých, Pane, v slzách kořím se,
Tvůj – bratří, sester bědy, boly, tíž –
posvětiž kříž,
by děti chabé, mdlé,
poznaly srdce Tvé.
„Na kříži srdce své
jsem světu otevřel, by vešel v mír;
tou branou vítám jeho návrat teď
v dům Otce, v smírné lásky objetí
a v nové ducha křídel rozpjetí.“
Tvá vůle svatá buď!
Zem v pokoře svou skloniž hruď
a věř, že z brázd, jež orá velké utrpení,
povstane nové, silné, svaté pokolení.