Což na tom, že nám štěstí nalilo tak málo medu v ústa ze své vásy – jdou milliony lidí životem a každému z nich jistě něco schází.
Víš, srdce mé – je v světě štěstí dost, však almužnou se udílí a dává, a prosebníků tolik přichází, že na někoho vždy se nedostává.
Je štěstí jistě v světě ukryto, však stačí ztišit moře bouřných přání? Dva, tři je na rty horké přitisknou a sto jich žitím dál jde s prázdnou dlaní.
A když i my jsme s prázdnou odešli, což budem lkát a naříkat a zoufat? Ne, srdce moje – my se vzmužíme a budem znovu jako druhdy doufat.
A stokrát-li nám prázdná klesla dlaň, my tisíckrát ji k prosbám zvednem znovu – snad přec se jednou soucit nachýlí v tu nastavenou ruku básníkovu.
My od snů mrtvých přejdem v skutečnost a půjdem spolu ono štěstí hledat – vždyť nemůže být tolik ukrutným a dávat všem, jen jedině nám nedat.
Ó pojďme za ním s tichým večerem a slavíci nám v cestu budou tlouci, dech jasmínu nás bude provázet a luna dá nám políbení vroucí.
My půjdem v lesa vonné objetí, kde démantem květ každý rosným hraje, kde každý pták má svoji ratolest a každá sosna divné, staré báje;
kde potok zpívá tiché dumy své, kde břečťan objímá kříž nachýlený – tam pokleknem a budem modlit se, tam prosby naše budou vyslyšeny.
Kus lásky, kterou dýchá celý les, v své zkrvácené nitro položíme, a s vírou budem k tomu kříži zřít a s nadějí se novou navrátíme.
A jizba naše chudá, chudičká, ó ta se bude udiveně dívat, až čekat bude starý, známý pláč a nám to zatím v prsou bude zpívat.
Cookies on Poetry Cove