Bloudil jsem zapadlou krajinou
a blátem jsem se brodil.
Teď volám, volám po někom,
kdo by mne vysvobodil.
Nesmírně úzkostný je můj hlas,
zdá se, že naděje nemám.
Nesmírně úzkostný je můj hlas,
propadlý zoufalým trémám.
Nebe jest bezútěšně zšeřelé
a nezná smilování.
Hrozivá černá oblaka
se nad zemí bojácnou sklání.
Já ještě toužebně hledím
do neznámého daleka
a stále ještě čekám,
kde dávno nikdo nečeká.
Ztracené volání do dálky bloudí,
černými mračny se brodí.
Tu já tu smutně v obzory volám:
„Ó, kdo mě vysvobodí?“