Nesmírný smutek mi zaplavil duši,
valí se od břehu k břehu.
Bože, kéž mohl bych vyzpívat jednou
tu jeho vražednou něhu!
To chápu: Mohly zde růže kvésti,
svět se moh' rozvonět růžemi.
Veliké štěstí, jasné jak slunce,
mohlo se usmívat na zemi.
Ale pak přišly ty záhubné deště,
pršelo dnem i nocí...
Ó bože, tak najíti v sobě sílu,
ten smutek vyzpívat moci!