Pokojní lidé dávno spali doma.
Ó, v teplých ložích je tak přeblaze.
Se srdcem žíznivým a žíznivýma rtoma
my bloudili jsme ještě po Praze.
Sentimentální povzdech už je marný,
uvadne navždy ten náš pyšný květ – – –
Konečně zapadli jsme do kavárny,
kde elegantní bývá polosvět.
Polity vínem byly brzo stolky,
stoupalo vůčihledě veselí.
A koketovat začínaly holky
se mnou a s opilými přáteli.
Já nejsem ještě blaseován zcela.
Zbyla mi přece jiskra vědomí.
Radosti vlna odplynula vřelá
a náhle tolik teskno bylo mi.
Do rukou těžká klesala mi hlava.
Zoufalý smutek do duše mi leh'.
Já viděl jsem, jak šla má milá plavá
rozkvetlým sadem v pestrých záhonech.
Šla zkvetlým sadem čistá tak a bílá,
jak dívala se kdysi do mých snů.
Mé hříšné čelo vzdušně políbila
a ztratila se temných do stínů.
Podivně nějak skončil tento příběh.
Já pláč jsem sotva přemoh násilně,
do noci pozdní rozrušen jsem vyběh,
kde slabě hořel už plyn v svítilně.
Má duše byla neobvykle měkká,
nálady dusné v náruč vzaly mě.
Pod mostem dlouze zahučela řeka
a já jsem plakal hořce, upřímně.