Ty letní večery, jež budou plny vůně
a tepla měkkého a snivých soumraků,
mně květy přinesou, po nichž mé srdce stůně,
a harmonii svou mně vdýchnou do zraku.
Mé čelo políbí jich nebe vybouřené
a písně jásavé mi v duši naleje.
Já dálky spatřím pak, své dálky vytoužené,
kde pyšně rozkvete má mladá naděje.
Co v duši bouřilo, to na dně jejím usne,
jen plamen bělavý tam k nebi zahoří.
Jak vraky černavé v hloub klesnou vášně hnusné,
a blahem vyjasní se snů mých pohoří.