Jsou staré hrady dávno opuštěny,
zarůstá travou smutné nádvoří,
komnatou bloudí vítr roztoužený
a svatý oheň v kapli dohoří.
Erb nade branou rozpadá se zvolna,
do tmavé noci střílny zírají.
Jak vzpomínka, jež přijde, mdlá a bolná,
jde divný smutek celém po kraji.
Jen s hradní věže ještě světlo čeká,
jen s hradní věže ještě světlo bdí.
Tam stále někdo hledí do daleka,
však nikoho v té dálce nevidí.
A starý hrad se v zříceniny hroutí,
nepřijde nikdo trosky spasiti.
A kdosi hyne na daleké pouti,
ve věži světlo brzy dosvítí!