Na duších vrstva prachu leží
a výší se rok od roku.
Přemůžem v sobě jenom stěží
potomky starých otroků.
Prohnilé modly porážíme.
Jak roste světlo, touha dne!
A zatím na dně duše dříme
modla, jež všechno ovládne.
Jsme nějak v půli rozlomeni
a nic nás asi nezcelí.
Jdem smutni ve svém utrpení,
unaveni a nesmělí.
Mlhavý závoj na vše padá
a věci tratí barvu svou.
Vráskami zryta čela mladá
a chvíle příliš rychle jdou.
Jasně se dívat nedovedem,
hledíme jaksi zkřiveně.
Všechno se jeví v světle šedém
a život ztrácí na ceně.
Vím: Z noci temné bílým ránem
až celý kraj se rozjasní,
my nerozhodni v slunci stanem,
my, věčně v sobě nešťastní.