Nebe má šedou barvu olova,
těžkého kovu, jenž se v duši spouští.
Já jdu tak sám a smuten, bez slova
tesklivým krajem, jenž se zove pouští.
Po temných dnech, v nichž touha za světly,
po chvílích skepse, které bylo mnoho,
po dlouhé pouti růže vykvetly,
krvavé růže... kvetly pro nikoho.
Nebylo retů, jež by zahřály,
nebylo zraků, jež by naděj vlily.
Tesklivá poušť se táhne do dáli.
A já jdu sám a smuten, beze síly.