To byly aleje temné, kudy jsme šli.
Kráčeli jsme po stopách bílého Rána.
A lidé říkali, kteří nás viděli,
že nadarmo cesta naše vykonána.
Že nezřeli nikdy bílé Ráno tu jít.
Že asi někde je, však v nesmírné dáli.
Že nenajdem ho, rušíme alejí klid.
Však my jsme se jen na sebe pousmáli.
A jdem již dlouho, dlouho lesy temnými,
zda nebude temno paprsky protrháno.
Krajiny temné jsou. Zář neplá nad nimi.
Však v duši cítíme to: Přijde, přijde Ráno.