Ve světě se lecos přihodí.
Myslete si, že jsme na lodi.
Krásný výjezd, radostno se dívat.
Šátky vlají, nadšeně zní vivat!
Širé obzory jásají vstříc,
jásá jim v ústret veselá líc.
Smavé dálky vlídně kynou,
slunce padá nad domovinou.
V duši sny o příštím životě,
v dáli vše, co kdysi rvalo tě.
– Ale hle, malý útes, korály,
prostory vodu nabraly.
Moře dno mnoho přijme bez křiku.
Snad řekneš: slavný obraz zániku.
Stožár však padá, jenž byl pyšně vztýčen.
Bez obrazu řečeno: jsem zničen.
Stěží udržím se nad vodou.
Žiju už jen jaksi náhodou.
Na konec přec voda pohltí.
(Rozumějte: mluvím o smrti.)
Odejde někdo, někdo přijde.
To proto, že jsme jenom lidé.
Na dálky nesměle ťuká
jara teploučká ruka.
Do srdcí jaro sahá.
A já se do nebe dívám,
zmírajícím hlasem zpívám
písničku sebevraha. –