Park šuměl utajenou krásou
a jaro vonělo.
Podivné touhy zaťukaly
mladistvé na čelo.
Večera podjarního něha
se parkem rozlila.
Po měkkých stezkách chodívala
ta dívka ztepilá.
Tesklivě zněla její píseň
večerní ve stíny.
Zatoulala se do života
jakoby z ciziny.
V modravých očích plápolala
neznámá záhada.
Paprsky své v ně uložilo
slunce, jež zapadá.
Kdo za to má teď zodpovídat,
že v chvíli siesty
mladému básníkovi vběhla
náhodou do cesty?
S vášnivou láskou rázem vzňatou
mu klesla v objetí,
vteřiny nesmírného blaha
v něm zřela míjeti.
Leč prchlo jaro, láska prchla,
jak příliš luzný sen.
Po noci přišlo šedé ráno.
A muž byl nasycen.
I z očí modrých ztratila se
pohádka blouznivá.
Písnička mládí zní dnes hořce
a zvolna doznívá.
V obskurní hospodě teď tančí,
z očí zří hynutí.
Sentimentální chvíle smutnou
jí píseň vynutí:
Já vadnu jak ta růže,
mně nikdo nepomůže...
Když večer heboučká svá křídla
nad městem rozvěsí,
vy, který jste jí život zlomil,
zda vzpomenete si?