Až v hloubi duše zaslechl jsem zvuk
(pan Viktor Dyk cos, tuším, slyšel taky).
Stotisíc zdvihlo zčernalých se ruk
a zasvítily vpadlé dávno zraky.
O podvrácené snil jsem ethice
(viz Viktor Dyk, Marnosti, číslo dvacet),
o moři, pobouřeném velice,
jež staré, těžké hříchy touží splácet.
O lodích, které vlnou strženy,
o pyšných lodích, kterým praskla rahna.
– – A vidím jen kraj pustý, schmuřený,
v něm poutníka, jenž neví, kudy z bahna.