Noc červencová měkce krajem plyne,
zářící zlatem, pyšná královna.
Měsíce světlo hoří v dálce siné
a ze zahrad jde vůně čarovná.
Heboučký vánek líce něžně hladí,
dotekem jeho lehce chví se list.
A na dně srdce usnul smutek mládí
a dříme láska, dříme nenávist.
Pod křídlem noci bez ozvěny ztichá
všedního žití velká tragika.
Člověka radost, vášeň, žal i pýcha
před ohromností noci zaniká.
A člověk s nekonečnem splývá zcela,
sen odvážlivý zraky oslní.
Naděje dávná probouzí se vřelá,
zalévá srdce blaha náplní.
A nejjemnější hýbají se nitky,
úrodný země otřásá se klín.
Okamžik divný, hluboký a řídký
propouští světlo temných do hlubin.
Klid nesmírný a sladký k zemi slétá,
million hvězd se nocí třepotá.
A v dálkách kynou všechny krásy světa
a voní rudé květy života.