Když píseň míru zazní v širá lada, měkkými křídly večer zamávne. V znavenou duši vzpomínání padá na kouzlo minulosti nedávné.
Na krásu dětství, smavá první léta, jak beze mráčku nebe blankytné. Života stromek vyrůstá a zkvétá na modrém nebi slunce zasvitne.
Pak naivního snění tiché chvíle, oddané pohádkovým vidinám. Na šťastné jaro, jako přelud bílé, na zlatá pole teskně vzpomínám.
Na gymnasisty první lásku marnou k drobounké, zlatovlasé slečince. Na vůni lučin v Hradci za plovárnou, kde Labe šumí klidně, lehýnce.
To vše má barvy přitlumené jemně, po věcech vlahá vlna tepla jde. Mé vzpomínky tak divně mluví ke mně a jaro ťuká srdce na mladé.
Radostná píseň do večera kane, na strunách hraná ztichlých sordinou. A rozvíjí se květy ušlapané, potůčky smutku v dálku odplynou.
Tak udivený zánikem a vzrůstem, zázračné dění vidím podivné. A spí už svět. A v mladém srdci pustém k životu láska mocně oživne.
Jak miluji tvé, živote, dny krásné, tvou hudbu sladkou, která neznaví, tvých očí světlo, které neuhasne, a srdce tvého tlukot jásavý.
Dej zazářit všem půvabům své krásy a květům všem dej pyšně rozkvésti. Úrodou těžkou naplň živné klasy a zastav dravý příval bolesti.
Cookies on Poetry Cove