Tak stále jíti sám, bez blesků úsměvu,
tou pouští vyprahlou, bez slasti, bez hněvu,
a nikdy nedojít a nezřít cíle svého...!
To stálé klesání – v tom leží půvab všeho.
To stesku heslo jest, jenž vtrhne, vítězný,
do slavných království a černě zbarví sny,
toť kouzlo sladkých vět, jež dozněly kdes' v dáli,
toť růží vůně mdlá, jež v jaře zumíraly.
A dnes, dnes nejvíce v mém srdci pláče žal.
(To Někdo ukrutný ty květy olámal!)
Dnes všechny smutky vzbudily se, jež spaly kdesi na poli,
a do temného večera jich zoufalá píseň hlaholí.