Má milá, obloha je nízká,
a mraky v duši padají,
frivolní písničku kdos píská,
jež rozléhá se po kraji.
Takové směšné perspektivy,
jež netáhnou se do dálky,
touhy, jimž šosáci se diví,
střízlivě hloupé morálky.
Chtěl bych to do nebe vyzdvihnouti,
ukázat dálek průhledy,
vzkřísiti duše, jež se hroutí,
a vrhnout slunce na ledy.
Do srdcí nasypal bych květů,
zraky bych láskou roznítil
a do dalekých, nových světů
bych svojí duší posvítil...