Panenko bílá, uhlazená,
máš ještě oči nevinné,
až jednou z tebe bude žena,
najednou vše to pomine.
Máš ještě čistou, tichou duši,
není v ní klam a není lež,
jí neznečistí hříchu tuší,
však jednou jej v ní nalezneš.
Tvá duše milovat ti velí.
Uplyne roků nemnoho,
svět budeš nenávidět celý
a nemilovat nikoho.
Pak povadneš v kuchyně kouři
a při románech Carlénky.
A netknou se tě, které bouří
dušemi nové myšlénky.
Též budeš chodit na kázání
a jádrem budeš processí – –
Ó dítě, netušíš to ani,
co z tebe osud zpřede si.
Spi, tvore maličký a mladý,
nevíš, kam jdeš a proč jsi tady –