A nemám odvahy tu růži utrhnouti,
tu hříšnou růži s leskem žlutavým.
Ač snů mých hrady již se zvolna v trosky hroutí,
svým pyšným touhám nových nestavím.
Jsou zraky dávno již tou rozcukány touhou,
i srdce tichá touha rozjitří.
Po hrozné cestě té, jež byla zlou a dlouhou,
prý bílé ráno přijde nazítří.
Však ne, já nevěřím: to jenom vítr dneska
burácí děsně poli, přes lesy.
Snad řekneš: naděje je stále ještě hezká.
– – – Pavouček malý přízi přede si.
A zbývá jenom už ji komus na krk hodit
s bázlivým pomýšlením na zkázu,
dušičku hříšnou ještě vysvobodit
posledním zadrhnutím provazu.