Ač Filipův syn mládce jest, Předc města Řecká před ním trnou, A prokazovat jemu čest Se vyslancové zevšad hrnou.
U Isthmu*) když se všecko srotí, Z ust svorně zní hlas: „Jenom teď Král Macedonský vojska veď, On jistě naše škůdce skrotí!“
Že získá si tu důstojnost, Tou nadějí se dávno kojil! By ztvrdil však tu důvěrnost, A s sebou Řeky pevně spojil,
Chce ještě Alexander vědět, Co vyřknou mocní bohové. Hned ptát se jich jdou poslové, Zdaž budou milostně naň hledět.
A přiběhnou sem brzy zas S tou odpovědí vyslancové: „V dnech těchto k tomu není čas! – Nás k sobě jindy kněžka zove.
Když vědomo ti její zdání, Ať neupadneš v nemilost, Skroť jenom teď svou dychtivost, Pak dojdeš bohů požehnání!“
„Ne!“ – odpoví král rozloben – „Po vůli mé se musí státi, S tím nemohu být spokojen, Dnes ještě sám se budu ptáti!“
Těch slov se všickni ulekají: „Co řeknou asi bohové?“ Řkou ustrašení zborové – A s králem k chrámu pospíchají.
„Proč posly mé si vrátila?“ Král urputně se kněžky táže – „„Já jenom králi plnila, Co Apollo mi mluvit káže.
Až sedm mocnáři dní mine, Po vůli má se tobě stáť, Teď pokojně se odtud vrať; Vždyť doma máš zas posly jiné!““
„I mnebys chtěla odbyti?“ Rek oboří se zas na děvu – „Já svého cíle dojíti Dnes musím,“ – doloží pln hněvu.
„Chci vědět, zvítězímli v půtce. – Teď k službě ochotně se měj, Pod', Apollina hned se ptej: Zdaž dobře zvolen Řeků vůdce!“
V tom pojme její ruku král, I nedbá na to, jak mu laje, A vlíkne kněžku stále dál, Zbor vůkol sebe Řeků maje.
„Ty synu nejsi k přemožení!“ Vykřikne kněžka ve zlosti, – Král zvolá však pln radosti: „Mámť od Boha již potvrzení!“
Cookies on Poetry Cove