Vítězství.

Lidská krev se proudem lila, Dlouho ji zem Saská pila; Když pak světa panovník Karel velký, nechav seče,

Odložit dal tupé meče, Oddechnul si bojovník. Přemožen byl ovšem Sasů Chrabrý vůdce za těch časů

Witekind i s vojskem svým: Ač se mu zle v boji dělo, Předce jeho srdce vřelo Láskou k bohům vlastenským.

Chrámy modl vítěz zbořil, Předce však se nepokořil Kristu Pánu všecken lid; Urputně dlel ve svém bludu,

Pohřížen byl v hrozném trudu, Že byl bohům zkažen byt. Tu lid těší vůdce vlídný, Vezma na se oděv bídný

Stoupí v mělkou lodičku: A když lehký větřík věje, Přes Labe se pustit chtěje Dělí veslem vodičku.

Na druhé však císař straně, Kázav pilně stříci zbraně, Jde do chrámu pokojně; By se svými bojovníky

Za vítězství vzdával díky Pánu nebes po vojně. Seznat chtěje cizí mravy, Vmísí se též v hlučné davy

Witekind, ač nevěří Ještě těm obřadům svatým; Podivně však srdcem jatým Stojí v chrámě u dveří.

Pobožně lid ruce spínal, Právě smrt si připomínal Spasitele bolestnou: Vše pokorně přijímalo,

Anjelský krm požívalo Tváří velmi počestnou. A když z chrámu se lid béře, Otevrou se zcela dvéře,

Napřed kráčí císař Pán: Dobročinnost vyjevuje, Nuzným peněz poskytuje, Že byl s hůry požehnán.

Witekind zde nebyv znalý Béře také peníz malý, Aj! – tu dárce ustrne, Vida, an prst nakřivený

Má ten žebrák přetvářený – Do očí mu pohledne. Poznav být se vyzrazeným, Kníže hlasem poníženým

Vyznal císaři svou lest: Ač ve válce poražený, Nábožností přemožený, Řeknul – teď že teprv jest. –