Vínek.

„Máti! pusťte mě pak ven, Dříve nežli bude den; Nechci marně doma dlíti: Já si více nelehnu,

Na palouky poběhnu, Z kvítků musím věnce víti!“ „„Ještě se rdí jitřena, Rosa není setřena,

Dcero sečkej doma trochu: Až nahoru milounké Vyjde slunce zlaťounké, Pak jdi proti svému hochu.““

„Vojtěch z bitvy nepřijde, Rozloučil se semnou kde, Ještě splítat chci pro něho Krásné kvítky u věnec,

Aby mrtvý mládenec Došel daru příslušného.“ „„Marná jestiť bázeň tvá, Bůh ti ho sám zachová,

Budeš milovat ho čistě! Neplač dcero má pro něj, Vesele se k sňatku měj, Přijde z bitvy zdráv dnes jistě.““

„Krutá smrt ho zachvátí, Ne! ach živ se nevrátí, Teskno mi teď ve snu bylo: Jak ho vidím umírat,

Chci si slzu utírat, V tom se oko probudilo. Smutný hlas v mém uchu zněl, Píseň truchlivou mi pěl

Kulíšek tu za okýnkem: Pohledněte máti ven, Právě odtud letí jen; Musím tedy spěchat s vínkem.“

Ač ji matka těšila, Předce slzy cedila Běžíc na palouky bledá. Marná byla potěcha,

Pro milého Vojtěcha Lidka krásné kvítky hledá. Hledá, splítá u věnec, Aby mrtvý mládenec

Došel daru příslušného: Nic ji ruka nezebe, Splítá také pro sebe Vínek z kvítí spanilého.

Když nahoru milounké Vyjde slunce zlaťounké, Diví se pak dílu tomu: „Kýž mi jenom nesvadne!“

V tom hle mrtvá upadne, – Přinesou je oba domů. –