Zhůru vystupuje slunce zlaté. –
Krůvoj cválá z hradu na vraníku,
Kam již pudí pozvání ho svaté,
Maje několik jen průvodníků. –
U svatyně staví kůň se jeho,
Tu však dvéře jsou již otevřené,
Od cizího lidu ostřežené:
„Krve prolívání nechte všeho
Aspoň na posvátném tomto místě!“
Takto Krůvoj svým panošům dí,
„Když zde duše na modlitbách bdí,
Má i tělo odpočívat jistě!“
Řekne Krůvoj a do chrámu vkročí,
K zemi skloněna jest jeho hlava,
K oltáři se béře Věnceslava,
Ztrne – co na jeho stupních zočí. –
Maje před sebou meč položený,
Klečí v modlitbě však pohřížený
Beneš, co beránek tichý zde,
Krůvoj příkladem tím povzbuzený
Také stkvostně svůj meč ozdobený
Odepne, a – k stupňům popojde,
Položí meč vedlé sebe,
Prosí o posilu s nebe
Uvrhnuv se na kolena svá:
„Věnceslave! ode zlého
Podlé přislíbení tvého –
Vroucně žádám – chraň mě ruka tvá!“
Oboum vřelé slzy z očí plynou,
Ještě chvílku trvá mlčení, –
Pak se nepřátelé k srdci vinou.
„Mně i od svatého přispění
V sladkém snění bylo slibováno,“
Přívětivým hlasem Beneš řce,
„Jak náš mocný ochranitel chce,
Naše smíření jest dokonáno!“ –
A pak Krůvoj zvolá: „V této době
Věnceslave svatý, slušno tobě
Vzdáti díky; ty si překaziti
Prolívání krve chtěl,
Proto nad námi si bděl,
Dal si – nad sebou nám zvítěziti, –
Tyto meče milostivě hleď
Přijmout od nás na svůj oltář teď;
Sem je tvoji ctitelové dají, –
Na památku zůstati zde mají!“