Nastojte, jak častokráte mění
Na světě se osud jednoho,
Štěstí zakusiv zde nemnoho
Klesá pod břemenem v unavení.
Tenkrát od člověků vynášení
Jakého tu bývá onoho,
Oblažitli může někoho;
V potřebě – proň pomocníka není.
Stál sem ondy prohlubně u srazu,
Trhal se mi pod nohama břeh,
Padnout sem měl v přeukrutnou zkázu.
Velkou ouzkost duše pocítila,
Běda, již se ve mně tajil dech,
V tom hle! Tvá mě ruka zachytila!