„Kmotříčku váš Honzík
K nám již nechodí!
Proč se s naší Mářou
Více nevodí?
Já sem mu ji slíbil,
Chceli si ji vzít;
Odemne i s věnem
Že ji může mít.“
„„Ať si nechá Mářu!
Hleďte, ten můj kluk
Nedávno mi řeknul,
Nadělav mi muk.““
„Proč?“ ptá v podivení
Kmotr se ho zas –
„Co pak nemá k vdání
Svrchovaný čas?“
„„Ba snad proto, – Slyšte,
Co mi pověděl:
Onehdy sem hodně
Na ni pohleděl, –
Poznav její přínos
Hned se uleknu,
Jaký? – To vám táto
Ani neřeknu!““