Když se travka zelenala
Z jara na vršíčku,
Opět Lenka honívala
Beránky k lesíčku.
Pod javorem sedávala
V uklenutém doubí,
A žežhulku poslouchala
Kukat v blízkém doubí.
Toužebně tam čekávala
Na milence svého,
Srdečně ach vzdychávala:
„Kýž jsem brzy jeho!“
Miláček jí přisliboval
Dříve v sladké době,
Když ji doma navštěvoval,
Že ji vezme k sobě.
Potom k háji za milenkou
Zřídka se kdy brával,
A že bude jeho ženkou,
Více neříkával.
Pšenice než vymetala
Na rovině klasy,
Hořce Lenka bědovala:
Změnily se časy.
A když stály těžké snopy
Na požatém poli;
Nevěrného byly stopy
Přes hory a doly.
Jak žežhulka nekukala
V žlutém doubí více:
Tuť již Lenka neplakala –
Zbledly její líce!