Těchto hebounkých již se strun ruko má nedotýkej, Kdežto hrdin chrabrých o činech sem dosti se napěl! Smrtníků blažené ni nemá znít více o lásce Má lyra; prozpěvovat chci bohů o milosti Olympských.
Tvého libozpěvná Erato1) hlasu přej mi ku písni! – Však struny míti musím! Takových kdež sobě nakoupím, Ze dřeva ješto dutin by vydávaly zvuk mi nebeský? Jestli mi přívětivý Hekatos1) lyru sám nepotáhne,
Známo je vám o vaší se radosti, že slušně neozve Nesmrtní bohové! Pomocí ať přispěje pěvci! Hrozně dolů vyhozen byv z otcovského paláce, Skrývati nešťastný se musel v světě dlouho Hefästos.2)
Však se synáčka milá nebyla kdyby ujmula mátě, Rozlobený hromovým bleskem Zevs1) bylby zabil ho. Než, mořských u bohyň zaopatřila ochranu tajnou Héra2) děťátku, a tak hltavý okeán je nepozřel. –
Pěstovalyť Nereídy3) jakýs čas v jeskyni dítě. V úkrytu tom nemohl božský syn zůstati vezdy, Míti hlupáka jenom z něho dobrá nechtěla matka; Mělť pacholík naučit se dobývat sám chleba sobě.
Vybrala častokrát mužovi spícímu peníze Héra lepá; aby cos doručit jemu mohla potajmo. Však na něho přemilá nenakládala marně maminka, Jaktě její muselo třepetat se srdce radostí,
Když se s Olympu1) dolů k němu jednou snesla na Lemnos2) Soukromně, spatříc přemilého v dílně Hefästa, An těžkým zde umí již notně tepat perlíkem. Ach nastojte, žalost střídá tady často radosti:
Tak z oka matce ronil se slzí po tváři potůček, Když mu podávala do stvrdlé dlaně ručku hebounkou K líbání: „Nenechám tě tu roztomilý synu dlouho, Rozhněvaného nyní snad již zase otce udobřím!
Nikdy nebešťana syn takové nerodí se ku práci, Zasluhuješ, na Olympu také bys místa u nás měl!“ Řeknouc od něho pryč se ubírá zhůru do oblak. Ještě domů Zevs se z boje ukrutného nevrátil,
Od něho ještě Tyfon1) že nebyl kdes v souboji hrozném Roztřískán. – Ustavně zatím doma matka přemejšlí, Jakby nyní ubohé asi s otcem smířila dítě. Vítěz v tom pravicí zlatoleskné dvéře otevře:
„Teď semnou se raduj – vece – nechtěj teskliti více Roztomilá choti, již sem mou zase vládu upevnil. Dlouho honil kolmých po horách sem potvoru mocnou, Strašlivě ji v pevnou hromové moji třískali šíji,
Přímo utíkala pak z krvavého bojiště na Lemnos, Když střely poslední sem již skoro marně vyházel. Spěšně za ní, stopu vyslídiv, hned tamto se pustím, Na břehu tuť k štěstí k nízké přiběhnu kovárně,
Dobře mi posloužil kladivem svým v této jakýs kluk; Mocnější ukoval hromové mi na obludu klíny. Padne Tyfon těmi omráčen, kol zem se otřásá, Hlínu drtím a prší naň příval hrud mnohočetných.
Můj je za Hesperií1) odpůrce přiklopen Etnou, Ať řve si tam, řeřavou nechť dáví na věky lávu. – – Tak ženo upřímná můj boj se šťastně dokončil. Za hromové má klíny i kluk ten dostati dárek! –
Však co vidím? – Ty slzíš, oči uplakané si utíráš!? Pověz poklade můj, jakový žel srdce ti svírá? Někdoli ublížil tobě, máť hned býti pokárán! –“ Pak se lichotně vinouc žena ta slova Zevsovi řekne:
„Manželi můj ucha nakloň k mé žádosti milostně! Ach již dávno tajím ti, jaký bol v utrobě cítím. – Dnes co udatný rek si domů se slavně navrátil, Já že také sem k vítězství dopomohla ti, víš snad;
Známo bylo mně, jaký proti tobě potajmo se chystal Nepřítel. Přede ním sem v čas dala výstrahu tobě. Aj zde klečím u nohou tvých, buď k mé prosbě povolný!“ Svou pozdvihna milou Kronion z prachu ženku vykřikne:
„Vždyť pak s manželkou nakládati nechci tyransky! Proč jako otrokyně před mnou tu padáš a koříš se? Mluv směle a hned ujištěna buď, že se tvá stane vůle.“ „„Svou ruku dřív mi podej, vyplníš že to, oč tě požádám. –
Teď slyš! – Já zrodila spanilého ti před lety kloučka A s velikou na rukou sem k tobě ho nesla radostí, Ach škaredým se okem na to nemluvňátko podívav Hned si dolů je nohou skopnul nezbedně s Olympu.
Hrozně krvácelo proň tenkrát se srdce mateřské; Než – to děťátko milé bylo mou lstí předc zachováno. Zevse! nyní jest vycvičený z něho již věru dělník; Tvůj je to syn, co koval střely tobě na potvoru těžké!
Manželi můj, slíbil si mu dát za to odměnu božskou: Svého račiž na Olymp mezi nás tedy vzíti Hefästa, Pro mzdu malou dole ať nepotí se a déle netejrá. Může ti perlíkem zde také posloužiti dobře,
Netřeba víc ti na zem hromové pro klíny posílat. Rozpomeň ach nade ním se – vřeť ve žilách jeho krev tvá!““ Chvíli mlčí Zevs, pak k mluvení svá usta otevře: „Vyznáním si mě překvapila tvým ženko milostná;
Já byl ujištěn, zvěř kluka dávno že sežrala vodní. – Teď se státi musí svatě, což sem dříve ti slíbil; Věř mi, že ten kulhán udělá ale nám mezi božstvem Špatnou čest. Hrůzou bude před ním všecko utíkat.“
Zaštěbetá teď prostořekou zase Héra hubičkou: „Což připadá ti! Neboj se, že hanbu budeš z něho míti; Všecky budou tady Grácie1) naň svým házeti očkem, Nejspanilejší již ze bohyň proň chřadne milostí.
Této panence lepé když vyznala já to tajemství, V chyžce nizounké kdes že miláčka svého ukrývám, Po straně svou prosbou ustavně dorážela na mne. – O, takovému že jest tvoru – víš – cosi těžko odepřít! –
Mne k němu až doprovázela má přítelkyně jednou; Často bezemne potom však vkradla se tajně na Lemnos. Dlouho nemohlať sem pochopit, zove proč mne maminkou, Jindy její sem bývala jen přítelkyně věrná,
Až pak sem nevěsty milé u Hefästa dopadla. Měch nevrzal, nebyloť tenkrát ani jiskry ve vyhni, Kdežto po prstech sem do jeho z ticha vešla kovárny. Ejhle vidím, okolo krku an labutího drží syn
Svou tu milenku. Puzen byv láskou vroucně ji líbal. „„Pospolu hezky se vám to sedí na kovadlině dítky,““ Křiknu, a měl si vidět, jak jim se uzarděly líce. Z ust nebyly v stavu překvapené ubožátka vypustit
Ni slova. Outrpnost muselo s nimi srdce mateřské Mít. „„Vždyť jest to maminka, jenom nelekejte se,““ řeknu. Pak mi milenci teprv svou vyznali lásku horoucí. –“ „Když tomu tak jest – Héře opět Zevs řekne radostně –
Tuť na Olymp nejenom že otec sobě vezme synáčka; Vystrojit ejhle také stkvostnou tady dá mu veselku; Kdožby neměl spanilou rád v svém příbytku nevěstu?“ Hned zavolá si na posla bohů, jemu takto poroučí:
„Rychlonohý spěš Herme1) nyní mých sezvati přátel K nám. O, živť jest můj zdařilý syn ještě Hefästos, Zasnoubil ze všech se bohyň s tou nejspanilejší; Slušno, bychom si pohejřili teď zde v pospolitosti!
Tak to povíš. A ty ženko milá k ohništi ubeř se, Chystej pro vznešené hned hosti krmičky lahodné; Já ale s Afroditou2) ztepilou do kočáru si sednu, Rychle na Lemnos s ní ke kovárně zarejduji odtud,
Bych syna přestěhoval na Olymp do svého paláce.“ Řekne, a od ženy upřímné z příbytku letí ven. –
Cookies on Poetry Cove