Oběť.

Marné na mysli je přemítání, Oučinku již nemá žádný lék; A když královice k zachování Předc se vyhledává prostředek,

Takto zašeptají rtové jeho: „Rychlého mi muže pošlete Pozeptat se boha Delfického!“ Na svém lůžku mládenec jak leží,

Davem dvořenínů obklíčen; Rychlonohý posel s dary běží Přímo k Delfickému chrámu jen. První zhasne den, již zhasne druhý,

Víc a více bledne mládenec; Ještě však zde s radou není slúhy. Všecko s králem trpkou bolest zdílí, Počíná syn těžce dychati,

Unavený posel v této chvíli Namáhá se tísní prodrati, A pak zboru v radostném dí plesu: „Přestaňte jen hořce kvíliti,

Já od boha ještě pomoc nesu!“ Utichne hluk – jaké poručení Dal Bůh, král i lid chce věděti: „Možné bude jenom uzdravení,

Jestli z dobrovolné oběti Z vás kdo ocel do srdce si vtopí. A tak umíraje obličej Nemocnému vřelou krví skropí!“

Hrůzou trne král, všem blednou líce, Jak ta slova posel vyřídí: „Ach což nevzkřísí ho žádný více?“ Ptá se král – a předce nevidí

Z davu nikoho spět ku pomoci. Ptá se opět: „Což má zahynout Jedináček ubohému otci?“ Tak když mluví, káže, prosí, žádá –

Smrtí mládenec v tom zápasí, Hle! již dvořanům víc neukládá Král – a břitký meč si vytasí. „Ne tak! – otec můj má více dětí!“

Křikne před ním sprostý bojovník, A hned proti svému kopí letí. – Vyrve kov si z ňáder, nazpět padne Ještě svému králi v náručí;

Jak mu růže prchá z tváři ladné, Tu krev stříká, kam bůh poroučí. A když v bojovníku život hasne, Král i všecken zástup zaplesá;

Jinoch otevře zas oko jasné. –