Někdejší stůj slávy Čechů hrdě Ó ty památko!
Málo sirotků jen zůstalo nám takových,
Již mnoho rozdrtila tvých sester bouře tu živlů,
Jež ruka nepřátel mocně nerozkotala.
Báně věží vysokých aspoň ty vzhůru vypínej,
Ať potomek se těší zíraje tvou na hrdost.
Tyť jsi ve vlasti hradů ach všechněch bývala někdy
Královnou, tebe dal stavěti vlasti otec.
Nejdražší jeho pokladové v tvých bývali síních:
Tu zlatoleskné měl žezlo Karel s korunou.
Dny blažené v stkvostných tvých kobkách v rozmaru trávil,
K práci nové kdykoliv chtěl sobě odpočinout.
Láskou háraje duch se jeho zde k tvorci vynášel,
K prospěchu žádaje být vlasti jenom přemilé.
Teď v svatyních jest tvých všady ach jen pusto a prázdno;
Neb tvoji pokladové síně cizí zdobují. –
O divokým živlům zdorujiž pro potomstvo budoucí
Ty hrade dávnověký, druhdy tak oslavený;
Vždyť divné city ještě budíš v tom, kdož na tě patří,
Ač tebe sláva prvá dávno opustila již!!