Kouzedlná harfa.

Klusá Lubor na vraníku Černým lesem k Hrdovu, Odkud mnoho milovníků Vrátilo se k domovu;

Marně cestu Pro nevěstu Konali tam poznovu. O Radovce vypravovat

Lubor slyšel mnohého, Její krásu vychvalovat, Kdo ji viděl, každého; Bez přestání

Neměl stání Doma více žádného. Hned svou harfu ležet nechal, Ješto mu dny sladila;

K roztomilé dívce spěchal, Co jej tak okouzlila; By ji zočil, Na kůň skočil,

Milost ho k ní pudila. A jak jede lesem směle V dálku k dívce spanilé, Zaplesá mu srdce v těle,

Slyší zvuky rozmilé Harfy zněti, K tomu pěti: „Kam jedeš tak zpozdile?“

Nedá mu to dále jeti, Zastaví tu koníka; Když přestane ten hlas pěti, Kvapně sleze s vraníka:

K skále kročí, U ní zočí Šedivého mužíka. „Starče! proč si tady zpíváš

V samotnosti skalnaté? – Kam se s Krkonošů díváš, Pročpak nejdeš v lidnaté Položiny,

Do doliny Těšit muže srdnaté?“ „U jeskyně proč si zpívám, Smělý jinochu se ptáš! –

Že v tom zalíbení mívám, Ty svět ještě málo znáš: Jaké zlosti, Kyselosti

V něm jsou – také vyskoumáš! Vrať se – nekonej dál cestu, Nepospíchej do vzdálí, Nechtěj z Hrdova nevěstu;

Života nic nekalí Ještě jasné Dny ti krásné – Sic tě potká osud zlý!“

„Kam já jedu, starče bledý, Pověz prosím, jak to víš? Ty znáš všecky mé ohledy, K čemu mě však nabízíš;

Bych se vrátil? Dívku ztratil? – Nadarmo ta slova díš!“ „„Jdi si, když tě to tam nutí,

Nechceš věřit pěvci teď, Jedeš k svému zahynutí, Tu ti dávám průpověď: Dívku ztratíš,

Nenavrátíš Nikdy se víc domů, hleď!““ Jak ta slova dopověděl, Uchopí se harfy hned,

Lubor bystrým okem hleděl, An probírá struny kmet; Z jeho ruky Libozvuky

Sladké plynou jako med. Stojí jinoch v okouzlení, Jenž opustit starce chtěl, Takých zvuků pomíšení

Ještě nikdy neslyšel; V celém těle City vřelé Poslouchaje hráti měl.

Jak přestanou z harfky pěkné Líbé zvuky plynouti, Stařečkovi Lubor řekne: „Mohuli tvou přijmouti

Harfu pěvče, Krásné děvče Pak mne nemůž minouti.“ „„K čemu mě tak směle bádáš?

Odemne chceš harfku mít? – Člověče, ty mnoho žádáš; Ale – máš si ji předc vzít, S tou tě všude,

Věř mi, bude, Kam jen přijdeš, každý ctít. Však tě přísně zavazuji, Ten si poklad opatruj,

Co ti nyní přikazuji, Podlé toho pokračuj: Jdi si k robě, Co sem tobě

Řeknul – vždycky pamatuj!““ Maje ten dar kouzedlný Co pěvec se ubírá, Toužebnosti jestiť plný,

Brzyli hrad uzírá, Jenž radostí, Blažeností Jeho srdce sevírá.

A když hradu již je v klíně, Kam ho nesla toužebnost, Vejde do prostranné síně, Kde panuje veselost:

Počne hráti, Probírati Struny, vážený tam host. Přelíbezné harfy znění

Všechněm srdce rozhřívá, V rozkoši jsou pohříženi: Kdožkoli se podívá Na mládence,

Poblouzence, Každý se jen usmívá. A jak na sebe se dívat Zří tu dívku spanilou,

Počne přelahodně zpívat Píseň k harfce rozmilou; By v té době Získal sobě

I tu pannu ztepilou. Dozpívá, a mistru tomu Ze všad chvála se vzdává, Každý po jeho se domu

Snažně jenom vyptává: Zalíbení Že má v pění, I dívka se přiznává.

Darmo mládence se táže Zvědavost všech horlivá, Tu jim službu neprokáže; By děl slova bázlivá,

Mysl že ho Z domu jeho Vyhnala sem dychtivá. Otec ale dcery pěkné,

Hrou a zpěvem rozmařen, Zbyhon harfeníku řekne: „Proč bys chodil z hradu ven, Mzdu si loudil,

Světem bloudil, Zůstaň pěvče u nás jen!“ S potěšením Lubor slyší Zbyhonovo žádání,

Nic mu nemůž radost vyšší Tvořit, než to pozvání: Rád mu svolí, V jiném dolí

An nic nemá k získání. Teď se Radovce jen koří, Jižto často vidívá; Láskou k ní mu srdce hoří,

A ty city vylívá Líbým pěním, Oka zřením Též svou milost jevívá.

I ta dívka ušlechtilá Ve svém srdci poznává, Že jí bývá chvíle milá, An s tím pěvcem sedává;

A když u ní Na výsluní Není, hned ho hledává. Hledá, nikde nemá stání

A potichmo jenom lká, Dokavád s ním z nenadání Někde se zas nepotká; K němu stále

Jen ji ale Táhne láska bratrská. Jednou harfou ukracuje Když si Lubor z rána čas,

Ze strun souzvuk vyluzuje: Tuť Radovka jeho hlas Slyší pěti, Harfu zněti,

Spěchá v lod'ce k němu zas. Spěchá, přes proud loďku řídí, K druhé straně vesluje, Rozmilého pěvce vidí,

Navštivit ho slibuje: V prostřed toku, Běda v moku – S ní se loďka svrhuje.

A jak padnout dívku zočí Ten pěvec v tůň hlubokou, S vysokého břehu skočí Do vln pro milenku svou:

Z řeky dravé Zas vyplave – Šťastně s kořistí pak tou. Na Radovku bystře zírá

U skalnaté jeskyně: „Ach vždyť oči neotvírá, Což mám začít v pustině? Tělo vnady

Navždy tady Pozbude snad nevinně!“ – Darmo po ohni tu baží, By se tělo zahřálo,

Marně utvořit se snaží Plamen, aby okřálo; Dříví lehce Hořet nechce,

V ouzkosti jest nemálo. Aj tu ruka se mu smekne, A radostně Lubor dí: „Již si sloužila mi pěkně –

Harfo! – poď, než usmrtí Dívka se mi!“ V tom ní k zemi Mrštiv – dar ten rozdrtí.

Hoří plamen zhůru krásně, Hoří harfy ze zbytků, Radovka zas oko jasné U skalného příbytku

Odevírá, Kolem zírá Po jeho tu nábytku. „Než můj život dražší byla

Ta mi harfa – Lubor rce – Pro tebe ji rozdrtila Ruka tvého milence; Za tu cenu

Mít odměnu K sobě jenom lásku chce.“ Dívka v tomto okamžení Věrnost pěvci slibuje,

Předce však mu věrná není, Jinému pak věnuje V krátkém čase Lásku zase,

A – i ruku daruje. To když krásný Lubor vidí, Přeplněn jest lítostí, Ztrativ vážnost u všech lidí,

Nemá stání ouzkostí Více v hradě Ani v sadě, A hned Hrdov opustí.

Vyjde z hradu, chce jít dále, Zase do své dědiny, Pohledne tam k oné skále, Kdežto blahé hodiny

Dříve trávil, Hrou se bavil Vzdálen od své rodiny. Přímo k tomu místu spěje,

Kde milenku zachoval, Tok se z očí slz mu leje: „Drahou sem zde vykonal Obět marně,

Ach nezdárně Harfku sem tu rozkotal!“ Takto volá, hořekuje, Na skále se usadí,

A když slunce pozlacuje Z rána hrad a všecko bdí: Již je v moku, Hrob se v toku

Nad Luborem uhladí. Od té doby nemá stání Nikde dívka půvábná, Ustavičně je v lekání,

Že mu byla nevěrná: I sen mívá, Jak jí kývá, Když se noc jen začerná.

Po sedmé než slunce zlatí Září sosen vrcholí, Radovka se z hradu ztratí, Běží v blízké údolí:

Tam co spadnul – Lubor svadnul – Hrob si také vyvolí. Z Hrdova když světlo zhasne,

Tmou se všecko přikrývá, Ty – co zahynuli časně, V proudě každý slyšívá Lkát ukrutně,

S břehu smutně Harfka k tomu zvučívá.