Rolník blahou nadějí se kojí,
Do země když zrnka vhazuje,
Tak svůj poklad poli svěřuje;
Za tu práci odměna že stojí.
S zemí když se zrnko pevně spojí,
Dříve podobu svou změňuje,
Než se oseníčko zdvihuje;
Potom rozsívač se ke žni strojí.
Smrtníci! Ó nekvěltež v ty doby,
Nechť se vám tok slzí zastaví,
Těla přátel když se kladou v hroby;
Vždyť to svatým náboženstvím víte,
Přítel se vás navždy nezbaví,
Živého zas někdy uvidíte.