Tiché setmění v mou cellu proudí zvolna
oknem otevřeným nad dřímající ves. –
Sirou duši mou, jež znavena a bolna,
opuštěných jímá samot stesk a děs.
Sedím u okna a zírám do daleka,
v srdci touha milenců, jež marně plá.
V dumy těžké, v závrať snů, tam, dole, řeka
divnou píseň monotonní sepředla.
Miláčku, proč nejsi zde, když srdce stůně?
Chtěl bych pít Tvůj horký dech a líbat ret,
cítit vlasů rozpuštěných těžké vůně;
hlavu mdlou chtěl klást bych v ňader kyprý květ.
Mnoho bych Ti šeptal sesládlých slov touhou,
mnoho v srdce Tvé bych nalil silných vín.
– Že jdeš, marně čekám po celou noc dlouhou,
bdím a v duši padá resignace stín.