Slyš, píseň má, vtělená ve větru hvizd,
teď naříká pod okny dole, jak raněný pes.
Slyš, píseň má! Úzkost mne mučivě rve,
a do duše kreslí muk nejvyšších děs.
A touhy mé zvrhly se v smuteční květ,
a láska – ta dala mi s rozkoší bolesti pít.
Ó, slyš, vichr, píseň a já – jeden bol:
Jsme štváni vždy – nikdy to nebude konce snad mít.
A přece však, miláčku, vedle mne buď;
Tvůj hlas mi tak kojivě do lkání vichřice zněl.
Je úzko mi, uprchly síly i vzdor:
já na ňadrech Tvých tolik, oh tolik plakat bych chtěl.