Sen zářivý a vysoký jak chrámů nádherné klenby
jsem rozepjal v šero svých dní.
I slunce, jež dosud nevyšlo na obzor mých krajin,
jsem přinutil silou své touhy,
že zažehlo alespoň červánky věštící východ.
Já v nadšení rozkvetlém v mlčení jásot,
já v pompě a nádheře barev svých citů
čekal jsem na příchod Lásky.
Co všecko toužil jsem nalézt v tom jméně!
: Ze rtů své ženy píti jsem zapomění chtěl
a v duši její se ponořit a zůstat v ní velký a šťastný a věčný!
Den čekavý přišel a Láska,
vlastně jen žena s nim.
Rty její zůstaly němy a mrtvy,
znaveny polibky mužů, jež líbali dříve,
a v duši její nalez’ jsem smutek a bolest zrazených lásek.