V barvách znavení zapadlo slunce,
jak veliká plocha bezlesklé žluti...
Na místo světla do lesů nalilo hoře,
do květů uvadlých žárem nalilo hoře,
do duší Všeho, co vzplanulo pojednou v lásce, nalilo hoře...
A zase viděl jsem milenku svou, Přírodu,
v rozkvetlém jaru umdlévati v smutcích,
tak jako v zimě a na podzim, když vichřice lkala.
Ale i lidé, znaveni láskou, plakali zase.
...V zapadlém koutě mé odlehlé stráně
uzřel jsem splynulé duše milenců dvou,
bolestí puklé dvě duše,
jež oplakávaly svá prvá lásky přesycení.