V Tvých úst rty měkké jako rokyt v lesích vysněných,
v Tvých úst rty krvavé, jak v rozpuklý květ růží,
své polibky vždy kladu v chvílích touhou stísněných,
když duše Tvá se s moji v jediný zpěv združí.
Svou hlavu tiše skloň na moji unavenou hruď,
a přivři zraků víčka v nedočkavé touze.
Jak květ pro pocel motýla ret připravený buď,
bych v sladkém nadšení moh’ líbat dlouze... dlouze...
To bude slavný sabat duší zkonejšených v sen,
v němž splynění v jeden tón a v jednom touhy chvění.
Ó, pojď a přivři zrak, jenž slzou štěstí zarosen,
a podej ret, bych vypěl lásku v polibení.