Jak adagio tiché melodie
mír večera si nad krajinou zpívá,
a v bouři srdce svatý klid mi lije,
a jako venku, v duši mé se stmívá.
Až zastihneš mne, drahá, v také chvíli,
nech dosnít nálad mojich těžké dumy.
Vždyť nemám pro život nejmenší síly,
vznět každý smutek v zárodku mi stlumí.
Však k nohoum si sedni, v klín vlož hlavu,
a nech mne hladit hedvábné Tvé vlasy;
spěj se mnou v mlh snů bílou ve záplavu,
a nálad mlčení naslouchej hlasy.
Pak vidění svá, setkaná ze snění,
chci vyprávět Ti bezzvukými slovy:
Jen pohledy, jež zpívaj’ v zanícení;
neb zvuky nálad duše nevypoví.