Jak bílé dechnutí Zimy
mlh vidina jemná rozpjala křídla.
A veliké skvrny žluté a hnědé a rudé
juž umdlených stromů na křídlech mlžiny hasnou.
Stojím na skalním trsu a do mlhy zírám...
Závratné ticho prosáklo mlhou,
obzory všechny ztonuly ve vlhké běli.
Jen veliké skvrny žluté a hnědé a rudé stromových korun
jak mrtvé oči pohaslých přátel bijí v mou duši.
: Z rudých zřím výčitku stydlého Slunce,
výčitku kajících vášní,
výčitku uzrálé bolesti za rozkoše květy;...
hnědé jsou smutkem zmařených tužeb
a žluté planou šílenstvím krásy Života konce.
Stojím na skalním trsu a do mlhy zírám,
z ní strašlivé oči výčitek, smutků a šílenství
bodají v můj vylhaný klid duše.