A ticho. Měsíce pruh světla siný
pad’ náhle v klidné zášeří nám do ložnice.
Jen u dveří a v koutech stojí stíny,
jež mlčí tajemně magický spánek spíce.
Jdeš zvolna, v lehký oděna šat, k loži,
a světlo hrá si na Tvé říze, – vánek s klasy, –
a světlo v jas i do barev se množí,
jak padá do vln ňader šatu a v Tvé vlasy.
A vidím Tebe – Míru holubici,
a zdá se, bytost Tvá že ze světla je stkána,
a růže čistoty zřím na Tvé líci.
Ó, mezi všemi ženami buď požehnána!