Ta krajina byla prázná
a smutná, jako samo umírání:
kus zažloutlých luk,
v nich na konci stříbří se voda, jak veliká kaluž.
Otravné páry prolínají vzduchem,
jak černá nákaza v nemocném těle.
Ticho večera, když tuší se padání sněhu.
Jen vrány krákají nad rákosím vod
a sovy a kuliši hýkají bolestně z dalekých skal.
A vidím:
Nad bahny krajiny v otravném vzduchu
kříže vysoké vzpínají k nebesům ramena shnilá.
Kolem nich Bludičky tančí
a šeptají s ironií těch, jimž vteřina životem celým:
„Sem lidstvo vodí své bohy snů a na kříže
jak na oltáře si je vbíjí,
sem do bažin a otrav k nim se modlit chodí
a zde umírá.
My z jedu jejich shnilých těl hoříme
a věkům svítíme.“