Den stálého stmívání
za nekonečných dešťů květnových...
...Rád ze samot svých otevru duši krůpějím smutku,
jež padají do rozkvetlých zahrad vonných šeříků
a růžových jabloní a bílých střemch...
Bože! Jaký to hluboký, nesmírný sen smutku!
Což je to, viděti v stmívání slzy krajiny zimní,
mrtvého starce?
Ale jara pláč, zármutek toužících panen,
toužících v smutku po rozkoši početí,
po rozkoši státi se tvůrcem!