Ó, vílo má, jež svádíš k radosti i písni,
jež plníš duši mou květy a tělo sladkým chvěním,
pojď do komnat mých, jež teplem lásky hřejí,
a naplň jejich vzduch svou vůní radostného mládí.
A lože měkké, jako křídla sivých ptáků,
již připraveno k obejmutí nahé krásy Tvoji.
Já, silný a zdravý jak Adam, poprvé když hřešil,
svou píseň rozkoše Ti v lůno Tvoje zpívám.
Hymna stvořitelů:
Nad života bídu a smrti dotknutí
my hýříme spolu v slavnosti spojení krve!
A zpiti myšlénkou tvoření žití,
my zpíváme rozkoší boha, jenž z ničeho životy stvořil.
Jsme bohy v té největší tvoření chvíli.
A jako on z rozmaru, z rozkoše život nám dal,
my spolu zrodíme život.
Ó, zdrávo buď, Nic! (zítra připiji tobě),
že rozkoš a radost podáváš, když z tebe
je možno stvořiti život, v němž všecko:
Svět, radost a umírání, rozkoše závrať a smrt!