Ó, Živote prokletý věčně umírajicími!
O, Živote studený a mrtvý,
Živote, který náležíš mně!
Tak rád bych zajásal v světlé melodii,
tak rád bych za jediný pravé radosti úsměv
nazpět všechno ti dal, čím léta snad mohl bych žíti;
(čím léta mohl bych mříti!),
vše, co pohyb a cítění učiní v těle a nervech a duši.
...Tak rád bych zazpíval jedinkou aspoň písničku Štěstí,
tak rád, – a nemohu!
Jen umírat, umírat věčně...
Co prožil jsem, ta minulost šerá,
ta dávno již v pláči složila do klína zlomené ruce,
ta nemůže v zpomínkách slzeti ani,
protože slzela tolik... ach tolik... tolik...!!
Či vzpomínat mám svých zkrvácených srdcí,
jež přibita na kříži žíznila od mého zrození?
Mám vzpomínat výkřiků zoufalých
a hoře a smutků a šílenství smrti?
Pak život můj včera a dnes a zítra...!
Což není to poslední chvění uštvané duše,
poslední záchvaty křečí, jež po Smrti touží?
Ale budoucí dni!
...tak ještě bolest! – A v tu už jenom věřím...